Tříkrálový guláš 5.1.2013 - nádherný zápis velitele :-)
Tříkrálový guláš.
Již třetím rokem vítáme nový rok hasičským gulášem který nazýváme tříkrálový.
První rok nás všechny pozval „druhý najvyšší“, který při honu uštval kance a v dobrém rozmaru se s námi podělil o vynikající guláš.
Druhým rokem si na nás vzpomněl pokladník Berťa, kterému se zastesklo, pro delší absenci ze zdravotních důvodů po bratrech hasičích a vytasil se upomínkovým gulášem od tchána. Mlaskali jsme, až se za námi přísedící v lokále otáčeli. Byl opravdu výborný!
„Vidím že vzniká nová tradice“, pochvaloval si velitel Čenda. „Kdo bude dělat guláš příště?“
„Sám jsis naběhl“, s úsměvem odpověděl Berťa a ostatní tiše souhlasili.
Tak tedy začátkem tohoto roku jsem byl na řadě já.
Po získání důležitých informací jak a z čeho se takový guláš vaří, jsem zakoupil veškeré suroviny a ingredience a spěchal domů „zatopit pod kotlem“.
„Na zpěněnou cibulku vložíte na kousky nakrájené hovězí maso..........“mumlal jsem si pod fousy, míchaje cosi v hrnci.
„Aby to nedopadlo tak,...že za stálého míchání vyléváme do kanálu, “útrpně pronesla moje žena a hnala mně od plotny.
Jak zní staré české přísloví, „Ve dvou se to lépe vaří“ a guláš obzvlášť, pomyslel jsem si a ani jsem nedutal. Od té chvíle to šlo jako po másle a bylo vidět že se „moja“ v kuchyni vyzná.
Za slabé dvě hodinky bylo vše hotovo.
„Výstupní kontrola neshledala žádné pochybení“, pronesl jsem slavnostně ochutnávaje právě odstavený guláš.
„Nekecej a míchej“, zněl jasný rozkaz „šéfkuchaře“. Po částečném vychladnutí jsem toho mohl zanechat a jít si přilehnout. Byl nejvyšší čas, neboť už byla skoro půlnoc.
Na druhý den jsem hned po ránu, celý nervózní, vtrhl do kuchyně přesvědčit se jestli se něco po dobu mé nepřítomnosti s gulášem nestalo, ale vše bylo v pořádku a na svém místě.
Během dopoledne se ještě mnohé doladilo, a tak jsem v předvečer mohl s klidným svědomím a vědomím donést tento „náš“ výtvor do místního stánku „U pulce“ k pohoštění přizvaných sester a bratrů. Natěšený hostinský Eda už mě vítal ve futrech se slovy, „Tak se ukaž Šéééfe“.
Po ochutnání guláše mlčky sáhnul do regálu pro majoránku, na kterou jsme v té nervozitě úplně zapomněli. .„Tak a teprve teď je dokonalý,.....můžeme ohřívat“, dodal pyšně provozní.
Po chvíli se začala plnit i hospoda a tak se mohlo se přikročit ke stolování.
„Vy snad jdete po čuchu?“, zval hosty zjevně spokojený Čenda a dodal„ Jen to začne trochu vonět,.... už jste zde“. .„Takovou návštěvnost si už ani nepamatuji“ švitořil číšník a opravdu se měl se co ohánět, protože pro strávníky nebylo kde šlápnout. Mastné brady, významné pohledy a spokojené pomlaskávání bylo jasnou známkou toho, že všem náramně chutnalo.
„No to mně řekni, kde jsi se tak naučil vařit“, zatnul pichlavou otázku do mého sebevědomí natěšený nimrod Jirka. Nebylo to lehké, ale musel jsem jít s pravdou ven.
„Přece jsem si před léty nevzal maroda na ruce a tak mi s tím moje drahá polovička trošku pomohla“, zabalil jsem kulantně svoji odpověď.
„Zřejmě dobrá volba“, souhlasně přitakávali a přikyvovali ostatní.
„Nestyďte se a berte si“, vybídl znovu k přídavku hostitel Čenda a šel přikrájet chleba.
Vše bylo pomalu snědeno, zalito několika škopíčky pěnivého moku,....v kuchyni se hromadilo špinavé nádobí a ve vzduchu visela ještě jedna nezodpovězená otázka. Kdo bude kuchař příště???
Bez sebemenšího nátlaku přislíbili bratří Laďa Langer a Standa Mičkal.
Při nekonečné diskusi o nepřeberném množství duchaplných dotazů jsem při pohledu na své hodinky usoudil, že už je čas pomýšlet na odchod. Sbalil jsem si svých „pár švestek“, tím myslím špinavý hrnec a se slovy „Tak zase za rok“, vypadl ze dveří provoněné hospody.
Svižným krokem, šikmo po tanečním směru, během okamžiku jsem stanul před brankou.
„To je dost že už jdeš,.....nechali jste mi něco???“
Bylo 22 hodin, těsně před průserem.....
Zapsal: Čestmír Prudký