STUDNA a Svatý Václav
Pijte vodu,...pijte čistou vodu,...a nepijte rum!
Tak zní popěvek známé, skoro národní, písničky a proto jsme, my znalí bratři hasiči, vyslyšeli nářky majitele hospody a v den státního svátku, na Svatého Václava, šli čistit zanesenou zahradní studnu.
My znalí, tím nechci říct „štamgasti“, ale přítomnostní konzumenti pěnivého moku, víme, že vodu sice není radno používat na jeho „úpravu“, ale je jí v pohostinství stále více třeba a v čisté obzvláště.
Ráno v již zmíněný den vyšli tři bratři,....Já/Čenda Prudký/, „Druhý najvyšší“/Jiří Švestka/ a „Děda“/Pavel Hudec/ podat pomocnou ruku již tak skleslému hospodskému.
Ve zbrojnici jsme do auta naložili potřebnou čerpací techniku a vyrazili činit dobro.
Na zahrádce bylo kromě hospodského snad skoro všechno. Potichu jsme s autem nacouvali do objektu abychom ho nevzbudili a vyčkali jeho příchodu. Nenechal na sebe dlouho čekat. „Už jsem tady,...ani jsem rána nemohl dospat“ laškoval rozespalý Imrich.
„No tak ukaž, kde ji máš?.....myslím tím studnu!“dodal pobaveně Čenda a začal
s ostatními bratry připravovat čerpadlo a spojovat hadice aby bylo vidět, že to s tím čistěním myslí vážně.
„Mám to již zpřístupněné“ machroval Imrich a hnal nás za dřevěnou boudu, coby letní „hladové okýnko“,kde se měla studna nacházet.
Pro metrové kopřivy nebylo kam šlápnout a najít betonový příklop...práce pro zkušené jeskyňáře.
„Už ji mám!“spokojeně pronesl „Děda“ a odstranil betonový dekl.
Z porostu na nás koukala temná zatuchlá černá díra honosně nazvaná - studna.
„Tak jdeme na to“pronesl suše „Druhý najvyšší“, který zavzpomínal na doby dávno minulé kdy fungoval jako profesionální hasič, ujal se velení a šel nám všem přihlížejícím příkladem. A pak to začalo! „Nečum, dones, podej, přidej plyn....nestůj tady jako solný sloup!“znělo od „velitelského stanoviště“ stejně jako kletby a nadávky, že je to všechno úplně na hov....! „To čerpadlo je totálně vylágrovaný,..to nevysaje ani kaluž!“láteřil zklamaně profík.
„Já jsem to říkal, že posledně nám pomohli ze svým kalovým čerpadlem bratři z Droždína!“ vsunul svou špetku do mlýna pobaveně „Děda“. „Tak nekecej a jeď!“ zněl jasný rozkaz. Naskočili jsme do přistaveného auta a rychle vyjeli do sousední vesnice žadonit výkonné ponorné čerpadlo. Naštěstí byl droždínský velitel „Peca“ na dosah telefonního signálu a brzy přispěchal na pomoc k Hasičské zbrojnici. Bez sebemenších rozpaků a připomínek zapůjčil již výše zmíněné čerpadlo a my mohli s klidným srdcem ujíždět opačným směrem.
„Nezapomeňte ho vyčisti, ať to nedopadne jako posledně“ znělo nám ještě do uší pootevřeným okýnkem. To už jsme jako neslyšeli a kopli do vrtule.
Během okamžiku jsme byli zpět na stanovišti a od této chvíle šlo všechno jako po másle. Byl to hotový koncert!
Sluncem zalitá zahrádka, úsměvy ve tvářích, čerpadlo ve studni a na stole pár rozpitých lahvových desítek...jak lépe slavit Václava.
Vody ve studni rychle ubývalo a my netrpělivě očekávali kdy už budeme na suchu. Dole ve studni byla tma...tma tmoucí a smrad. „Imro,dones baterku...potřebuji si posvítit na ty kostlivce tam na dně“, vtipkoval Čenda a očekával kladnou odezvu. „Určitě ji někde mám, ale v tom zmatku ji nemůžu najít“ výmluvně vycouval Imrich. A to byla ta chvíle kdy mohl zúročit své zkušenosti „Druhý najvyšší“. Pomocí zrcadla, které donesl operativně z domu, zachytil zkušeně sluneční paprsky a pod úhlem odrazu je nasměroval do sloje. A budiž světlo! „Edison hadra“s údivem a nadšeně hodnotil Čenda. Teď to bylo pokoukáníčko a nebýt stále zaclánějícího hospodského viděli bychom i na čerstvě ze skály vyvěrající„starý prameň“. Teď už jenom zbývalo tryskem očisti stěny studny a alou domů. Pro tento účel jsme provedli dálkovou dopravu vody, a to cestou nejmenšího odporu přes přilehlé zahrady, ze studny „Druhého najvyššího“.
Sousedé naštěstí nebyli doma, až na jednoho a ten zrovna při česání rozsochaté jabloně nestačil „valit bulvy“ jak bez ostychu pleníme jeho zahradu.
„Jiříku, to děláme ve vyšším zájmu a ztráty na majetku jsou v tomto případě povoleny“ chlácholil mladšího z rodu Schwarzů zasahující Čenda.
Vyčištěná a slunkem prozářená studna už nám začala i s trochou nadsázky příjemně vonět a to byl neklamný důkaz toho, že je konec našemu snažení.
Čistá pramenitá voda se drala za slunkem takovou rychlostí, že byla radost pohledět. „Chlapci, sbalte si to svoje nádobíčko a pojďte se najíst “. „Mám pro vás přichystanou luxusní zelnou polévku a vynikající maďarskou klobásu“zval ke stolu umaštěný hospodský. Nevěřícně jsme usedli na lavice za stůl a čekali na jeho výtvory. „Co to tam plave v té polévce“ptal se vyjeveně „Děda“.
„To jsou houby, křížaly a rozinky ty Kubo“odsekl pobaveně Imrich.
„Ty asi nevíš co je dobrého....no jen se nestyďte a berte“dodal s úsměvem a ledabyle ukroutil cigaretu. My opatrně nabrali a jedli. Já sám za sebe mohu pochválit a potvrdit, že tak dobrou polévku jsem dlouho nejedl, a to myslím upřímně. Byla opravdu luxusní!
Maďarskou klobásou už to sice moc nevyšperkoval, neboť pomyslná laťka chuti byla po pozření polévky hóóódně vysoko,ale budiž….
„Jak zní staré české přísloví,...darovanému koni i z prdele voní“ filozofoval Čenda a celou svou porci bleskově nasoukal do sebe. Ani mastnou hubu neotřel.
Na závěr se podal výše nedoporučovaný rum jako dezert a mohlo se balit.
Nasyceni a spokojeni s odvedenou prací jsme naházeli všechny propriety do
auta a ujížděli k Hasičské zbrojnici abychom tam provedli věci nezbytné a potřebné k udržení pořádku. „Ty Pavle,až půjdeš okolo zahrádky, podívej se přes plot jestli tam ještě pobíhá Imrich,...mám takové zlé tušení, že jsme tam zapomněli vrátit ten dekl?!“ pronesl znepokojeně při zpáteční cestě Čenda.
Bylo krásné sváteční odpoledne těsně po obědě.
Zapsal: Prudký Čestmír ( jazyková korekce PB)