Rusovce 2018
Bratislava – Rusovce 2018
Jako každý rok,tak ani letos tomu nebylo jinak,že sestry a bratři hasiči z Hanáckého okrsku jedou podpořit místní borce na jejich krásnou soutěž s historickou technikou v Bratislavě-Rusovcích.
Byl to již XXXI ročník.
V sobotu ráno,první zářiový den,vyjíždí druhá skupina závodníků,zahalena dešťovými mraky,
k vysněnému cíli.Jednalo se převážně o opozdilce neboť někteří pionýři vyjeli již v pátek aby nezmeškali přípravy soutěže.Přípravy,... a hlavně se „popasovat“ s místními v kulinářském umění ve výrobě „Československého guláše“,protože tak by se slušelo pojmenovat tuto neoficiální soutěž,
ale to pak později.
Jak jsem zmínil počasí,bylo takové,že by psa ven nevyhnal.Pršelo jen jsme sedli do hasičského auta,ale ani to nás nemohlo odradit od tušeného dobrodružství.
Po menší přestávce na břeclavské benzině,kde jsme doplnili tekutiny a dali něco dobrého k snědku,ujížděli k hranicím s našimi sousedy.Tuto pomyslnou čáru na mapě jsme přefrčeli v doporučené rychlosti a daným hraničním zvyklostem.
V cíli jsme byli těsně po desáté hodině ranní.
Po dojezdu do zámecké zahrady která připomínala,při troše fantazie,pole s hlubokou orbou,nám bylo sděleno že z jara zde probíhaly archeologické vykopávky a že do začátku soutěže se to určitě upravovat nebude a nezmění.Při stálém trvajícím dešti to vše připomínalo čerstvě vypuštěný rybník.Naši bratři a sestry nám promočení vyšli radostně vstříc.
„To je dost že už jedete,dochází nám první bečka piva!“,připomněli vyčítavě.
Po tomto uvítání jsme začali vybalovat i to ostatní.Počasí se trochu umoudřilo a začalo jen běžně pršet,takže jsme se mohli přivítat i s ostatními vytrvalci.To bylo radosti a jásotu,...jak na starém bělidle.Hned jsme si nechali načepovat prvního „šnyta“,aby tato chvíle nabrala oficiální ráz.
Pod stany a provizorními přístřešky se začala vkrádat do naších nozder vůně linoucí se z rozehřátých kotlů a tak připomněla chvíli rozluštění soutěže o „Zlatou vařečku“.
„Ještě není hotov!“,okřikl mě pádlem jeden z „Babiců“ při nakouknutí pod pokličku.
„Dovezli jste ten česnek!?,zněla mi do uší další prosba.
Po prolisování dvou paliček do voňavého pařáku,byl polední výtvor hotov.Guláš jak má být.
„Sůťažací drůžstva,na môj poveľ,...za mnou trojrad nastůpiť!“zněl jasný požadavek velitele soutěže k slavnostnímu nástupu.Tentokrát se to obešlo bez každoročního ceremoniálu,a to opentleného průvodu obcí od Hasičské zbrojnice k zámecké zahradě.Možná i z důvodu špatného počasí.
Na závěr slavnostního nástupu posvětil naši soutěž i místní farář který nám,mimo jiné,popřál všeho dobrého a ať při nás stojí všichni svatí a přestane pršet.A mohu potvrdit,že během našeho zápolení ani nekáplo,...asi začnu věřit.
Po vylosování pořadí v soutěži jsme mohli konečně vycídit příbory a zasednout ke stolu.Jako každý rok jsem si řekl o devítku a tak bylo dost času naladit formu vypitím nějakého doušku a dát si vrchovatou porci výtečného guláše.K tomu všemu se podával čerstvý,právě donesený maďarský chléb který svým tvarem a velikostí připomínal středně velké mlýnské kolo.
Moc dobré,ještě teď se mi sbíhají sliny.
Po vyhlášení umístění v neoficiální soutěži nazvané„Guláš na rozhraní“,protože se do soutěže vytasili se svým výrobkem i Maďaři,jsme stanuli,díky našim kulinářům,na stupni nejvyšším.
Jinak to ale bylo na poli orném a poli válečném.
Na startovní čáře to bylo ještě dobré ale po vyřknutí povelu „VPRED!“hlavním komisařem,se děly věci.Provizorně složené družstvo,napříč spektrem věku,pohlaví a náboženství,se vyřítilo plnit potřebné úkony.Silní dozadu k mašině a ti rychlejší do útoku.Poháněni davem přihlížejících vytrvalců a podivného chvění v útrobách se nám pokus podařil na výbornou a s časem 57 vteřin usedli,v průběžném pořadí,na šestou příčku.Ale mohlo být ještě hůř.
Směs vytvořená v našich žaludcích z čerstvého chleba a guláše s cibulí,řádně zalitá studeným pivkem,byla příčinou toho,že nás to hnalo spíše na latrýnu než do cíle.Bylo to fous.
Déšť stále sílil a hromy s blesky na sebe nedaly dlouho čekat.I možná proto bylo závěrečné vyhodnocení celé soutěže ve vojenském stanu nedaleko kolbiště.Devátá příčka v konečném pořadí nám byla odměnou a určitou satisfakcí za dosažený výkon.Ještě před oficiálním ukončení tohoto ceremoniálu jsme předali za Hanácký okrsek každému delegátovi zúčastněných sborů „Litovelský balíček“a to papírový set se šesti kusy lahví tohoto výborného moku.
Tímto bych chtěl také srdečně poděkovat pivovaru „Litovel“ za nemalý sponzorský dar který věnoval na tento nevšední hasičsko-sportovní den.Ještě jednou velice děkujeme.
Po tomto krásném ukončení se již dalo zapomenout na počasí,starosti a trable všedního dne a začala,dlouho očekávaná,volná zábava.
Hudební skupina „Medvědi“bavila přísedící svou produkcí až do pozdních nočních hodin a nebýt prasklé struny v jedné z kytar, „békali“ bychom až do rána.Nic na plat,museli jsme jít na kutě.
„I rána jsou zde krutá“,pomyslel jsem si po probdělé noci na zadním sedadle hasičského auta,přikrytý futrálem od kytary se složeným spacákem pod hlavou.Kosa jako v Rusku!
To už moji bratři hasiči škrtli pod kotlem a vše nasvědčovalo tomu,že ani nešli spát,protože byli na svých místech z předešlého večera.Po ranní očistě a snídaní,co dům dal,začaly „venkovní rajóny“.
Po složení všech promočených stanů a provizorních přístřešků jsme pročesali přilehlé okolí a po zjištění že nám nikdo nechybí usedli na lavice a ještě chvíli naladili kytary a tím zpříjemnili dobu čekání na polední „žvanec“.A že to byl oběd luxusní.
Grilovaná uzená žebírka a pečená ryba s pečivem,to vše vyšperkované plněnou paprikou a sterilovanou zeleninou byla tou poslední „bodkou“pohostinnosti našich výtečných kamarádů.Kdo byl přítomen potvrdí,a kdo chyběl má důvod k zamyšlení.
Po rozloučení,zkráceném na dobu nezbytně nutnou,jsme zamáčkli slzu a se slibem brzkého shledání nasedli do auta.Toto jsou chvíle hodně dojemné a osobní a je záhodno raději „kopnout do vrtule“a ujíždět k domovu.Tak zase příští rok u nás,...kamarádi.
Cesta opačným směrem,protkaná vzpomínkami a tichým pochrupáváním,byla pro nás,kromě řidiče, tou jedinou možností jak ji využít k potřebnému odpočinku.Bylo to zase hodně náročné.
Rozlučka s droždínskou sestrou a bratry hasiči proběhla,po dotankování pohonných hmot u holické benzinové stanici,v duchu „přidané hodnoty“ našich vzájemných vztahů,a my mohli pokračovat dál.
„Tak co,jak jste dopadli?“,zněly posměšné dotazy za neprůstřelným plotem nalévárny„U Jacka“, po příjezdu ke zbrojnici.
„Jedenáctí z deseti“odpověděl jsem mimoděk a čekal na reakci.
„Co?,...To snad není ani možné!?“dožadoval se vysvětlení nechápající majitel.
I zázraky se dějí,pomyslel jsem si a bez odpovědi spěchal i s ostatními do pohostinství „U Pulce“na jednoho pěníka.
Byla sedmnáctá hodina,pošmourného nedělního odpoledne.
Zapsal:Prudký Čestmír
P.S.
Doufám že jste si povšimli, při čtení mého příspěvku,že jsem byl hodně anonymní a nikoho neprásknul,...ale teď to,za tepla,napravím a vyjmenuji všechny „účastníky zájezdu“.
Za SDH Olomouc-Droždín: Petr Spáčil a jeho družka Dáša Prášilová,Milan Brablík,Tomáš Tichý,
a benjamínek Jindřich Večeřa.
Za SDH Olomouc-Radíkov: Radek Klíma a jeho žena Monika,Pavel Hudec a jeho žena Lenka,Ladislav Langer,Lukáš Hudec,Honza Preiner,Čenda Prudký a naše milá mažoretka a neutuchající roztleskávačka Míša Valová.
