Rusovce 2016
Rusovce 2016
Koncem léta a letos již po sedmé,vyjíždí zástupci Hanáckého okrsku na hasičskou soutěž s historickou technikou na Slovensko do městské části Bratislavy-Rusovců.
Poslední prázdninový víkend,v sobotu ráno,opouští místo své dislokace jednotka z Olomouce Radíkova a Olomouce Droždína za podpory Magistrátu města Olomouce - odboru ochrany a svolením operačního důstojníka Hasičské záchranného sboru Olomouckého kraje a jede do výše uvedené oblasti.
Cesta po dálnici do Brna byla jako dostihová dráha ,samá překážka,takže časově a fyzicky to bylo velice náročné. No prostě HOROR!
Malou přestávku,ještě za české koruny,jsme provedli na břeclavské benzínce před hranicí a pak už „Hup“ k našim sousedům. Vše se najednou náramně zrychlilo,takže příjezd do Rusovců jsme stihli ještě s malou časovou rezervou.
To bylo povyku a jásotu když nás místní sestry hasičky uviděli ve futrech zbrojnice.
„Čo tu chceťě tak skoro“znělo stejně jako loni na uvítanou.
„Nemohli jsme se dočkat“odvětil z vesela Čenda který samozvaně převzal velení a tiskového mluvčího jednotky při absenci „Peci“(Petra Spáčila)který omluvil svou účast na poslední chvíli z důvodu ošetřování nemocné maminky.
Že máme ještě dost času na převlečení a usídlení se v zámecké zahradě jsem pochopili hned na první pokus,takže jsme neotáleli šli vykonat vše potřebné.
Bylo to jako v pohádce a mávnutím kouzelného proutku když z předměstí velkoměsta vklouznete do oázy ticha a úžasné pohody. Sluncem zalitá zahrada nabízela nepřeberné množství klidných zákoutí kde bylo možno vytvořit zázemí pro nově příchozí Moravany.
„Tady se usídlíme!“rozhodl „praotec“Čenda a ukázal na místo kde jsme složili hlavu i v dobách minulých.
Nikdo neprotestoval a tak se započalo s vybalováním věcí potřebných,...a že jich nebylo málo.
Sud piva,chlazení,narážecí souprava,prodlužovací kabely,kelímky a ti připravení i vlastní půllitry.
„Tak kde to vázne!“houkl rozeschle Pavel,zvaný též „děda“,řidič vozidla a jeden z nejrozeschlejších
pasažérů v celé přilehlé oblasti.
„Už to bude,...chvíli strpení,...nejdříve se musíme zapojit na rozvodnou síť.“,mudroval Milan,starosta droždínských bratrů a rozhodil prodlužku.
Během okamžiku jsme byli připojeni a napojeni takže bylo vše tak jak má být a ke vší spokojenosti.
Postavení stanů a vybalení spacáků už bylo na každém jednotlivci zvlášť,dle nastaveného přísného harmonogramu. Čas byl neúprosný a tak jsme se nasoukali do vycházkových stejnokrojů a spěchali do slavnostního průvodu.
Před Hasičskou zbrojnicí už bylo živo a hrozen velitelů se tlačil do zasedací místnosti provést rozlosování pořadí. Jako každý rok si Čenda řekl o devítku,ať mohou nováčci v družstvu okoukat soutěžní taktiku. Na závěr„žrebovania“všechny přítomné pozdravil starosta místní části a přípitkem výborné pálenky ukončil tento povinný vstup do soutěže.
Slavnostní průvod složený ze všech soutěžních družstev procházel místní částí města za velkého zájmu zvědavých příznivců a hrdě dával na obdiv rozmanitost pestrobarevných dobových uniforem a sborových praporů. Moc pěkné....
V zámecké zahradě již bylo vše připraveno k oficiálnímu započetí sportovního zápolení. Starosta sboru a zároveň velitel soutěže Pavel Urban všechny přítomné velice vřele přivítal a pro vyniknutí důležitostí tohoto slavnostního okamžiku předal slovo starostovi této části Bratislavy. Ten nešetřil slovy chvály nad činností a potřebností místního hasičského sboru s ohledem na cílevědomou výchovu mladých následovníků. Krásnou závěrečnou řeč přednesl místní farář ve smyslu a prosby zapalovat ohně přátelství a porozumění v duši každého z nás a nabádal k hašení všeho zla a bezpráví a tím vytvořit klid a pohodu mezi námi. Velice aktuální a poučné v této rozpolcené a vyhrocené době.
Vlastní příprava na závody se nesla v duchu hesla „Není důležité se zúčastnit,... ale zvítězit!“
Nikdy se nám to sice nepodařilo ale zkusit se to musí!
Taktika již byla okoukaná od „předskokanů“ a tak nezbylo než zvolit posty vlastního útoku.
„Silní poběží dozadu k mašině,rychlý dopředu do útoku a já budu dělat velitele“, rozhodl demokraticky Čenda.
Jak řekl tak se i stalo a po předání hlášení a povelu „VPRED“od velícího komisaře jsme provedli vzorový a bezchybný útok a tentokrát i „Baron“nasadil koš na první pokus,...jako Pája.
Výsledný čas 44,33 seti sekundy byl náš zatím nejlépe dosažený výsledek za posledních,...ani nevím kolik let,...no snad co jsem hasičem!???
Řekl bych to nadneseně slovy spisovatele Oty Pavla „Takový pohádkový závod se může stát jenom v boji,kdy jde o čest národa,ve chvíli kdy se člověk bije a ví,že jenom nadlický výkon ho může zachránit.“ Super výkon!
Plácáním po zádech s vítěznými gesty jsme dali jasně najevo všem škarohlídům,že s námi se musí počítat na dosažení met nejvyšších. Průběžně jsme se vyšplhali až pod samý vrchol pořadí. Před námi už byli jen nedostižitelní místní borci a sousedi z Maďarska-Dunakility.
K našemu zklamání se v průběhu soutěže pořadí ještě trochu upravilo a celkové páté místo nám bylo pěknou odměnou. Sláva vítězům a čest poraženým!
Při závěrečném vyhodnocení celé soutěže jsme se dmuli pýchou nad dosaženým výsledkem a to že nás ještě posledním zkráceným pokusem předběhli i ženy důchodkyně nazvané „Elita“,...brali jako bezpředmětné.
Ještě před oficiálním ukončením soutěže jsme předali všem soutěžícím družstvům upomínkové balíčky s nápisem „Pozdrav z Litovle“.Skvělý ležák přišel všem k potěšení a chuti.
A pak už velitel soutěže všem poděkoval za účast a popřál šťastný návrat k domovům.
XXIX. ročník mezinárodní soutěže s historickou technikou byl úspěšně za námi.
Teď už mohla začít toužebně očekávaná odpolední zábava. Všudy přítomné kotlíky s gulášem,jak maďarským tak slovenským,upoutaly naši pozornost svou rozmanitou vůní a zvaly k ochutnání.
„Uzavřete kruh“,radil zástupu hladových moudrý„děda“,po zkušenostech získaných při ochutnávání pochutin v supermarketech. „Tomu se říká metoda Supraphon,...pořád dokola“,dodal pobaveně.
Nasyceni a spokojeni jsme usedli k předem připravenému stolu a začali degustovat místními hasiči nabízenou slivovici a to vše mocnými doušky prolévali pivním mokem. Tato úspěšná kombinace nám dal zapomenout na běžné životní starosti a nastartovala naše hudební nadání.
„Békali“jsme za doprovodu kytary a harmoniky napříč žánrovým spektrem a Čendový zpěvníkem, bez rozdílu barvy pleti a náboženského vyznání až do pozdních nočních hodin. Někdy nad ránem jsme zalézali do spacáků.
„Co to je???“houkl do ranního ticha udivený „Luky“který při vylézání ze stanu zakopl o volně složeného Honzu ,jednoho ze šesti droždínských mušketýrů kterému ze spacáku vyčnívala jen blonďatá ofina.
„To je světlý ležák“,odpověděl pohotově„Baron“který právě ohříval pod kotlem vlastní výborný vepřový guláš.
„Ještě že zbylo něco k snědku“,dodal a načepoval další metr piv.
„Co je na snídani?“,ozvalo se ochraptěle ze stanu.
„Guláš a tekutý chléb“,odpověděl Franta zvaný též „Hamburg“,který už dojídal druhou porci.
„Konec rozjímání,...musíme začít uklízet!“zavelel Čenda a takticky zmizel na latrýnu TOI TOI.
Stihnul to tak tak,.. protože„Lukyho“ který ho následoval,málem odvezli i s kabinkou do Bratislavy na Čističku odpadních vod. Bylo to o fous!
Po tomto ranním koloritu a balení věcí nepotřebných jsme zahájili takzvanou „čekačku“na místní hasiče,kteří měli pro nás na nedělní dopoledne nachystané nějaké překvapení.
Jaké bylo naše procitnutí,když nám zdělili že jedeme do Čunova....areálu „Divoká voda“sjíždět na raftech umělý kanál.
„No tam nás nedostanou ani náhodou!“protestoval jednohlasně„děda“se svou chotí Lenkou,která má fobii z malých prostor, a ne tak z raftu na peřejích.
„Nič se nedá robiť,...iděme,...je to zaplaťěné!“nakázal Paľo a všechny si nás změřil přísným pohledem.
Poslušně jsme naskákali do aut a jeli k přepouštěcím nádržím,vstříc nevšednímu dobrodružství.
Byla v nás malá dušička, když nás navlékli do plovoucích vest a na hlavy narazili bezpečnostní helmy. Po krátkém zaškolení,jak se máme chovat při vypadnutí z raftu,... a tak podobně,jsme tiše přistoupili k přístavnímu molu a čekali až přijede v loďce první Charón.
„Zachovejte paniku“přidal po svém dobře naladěný „Baron“ a skočil jako první do člunu.
Patřičné sebevědomí jsme získali s čerstvě nabytým poznatkem,že lodivodem je trojnásobný mistr světa v této nebezpečné disciplíně. Prohrábli jsme první „špónu“a pomalu vyjeli.
Zážitek to byl opravdu neskutečný a takřka nezapomenutelný když raft letí dolů peřejemi a my s pádly v rukou a malou dušičkou v těle jedeme vstříc,s pocitem nicotnosti,do boje s tímto přírodním živlem.
„Hobluj,...hobluj!“,řval na nás „Lálin“,který seděl na háčku a všechnu tu hrůzu viděl z první řady jako v kině. Pádlovali jsme jako o život,...proč jako? Chvíli to vypadalo tak že už budeme bez kormidla protože i mistr prolétl do předních řad, lapal po dechu a se slovy„Tak to jsem nečekal!“,couval na své místo.
Zpěněná valící se voda nás hnala korytem vydlážděným ohromnými balvany stejně tak jako sirku vhozenou do záchodu ve shodném okamžiku spláchnutí. Před vyplivnutím do spodní vyrovnávací nádrže jsme ještě na závěr prolétli strmou vlnou vytvořenou dílem přírody a protiproudem klidné vodní hladiny. No prostě masakr!
„A to jsem říkal že si hlavu mýt nebudu!“,láteřil ateista Čenda a tiše děkoval Bohu,že tuto jízdu přežil.
„Tak co,... jedem ještě jednou?“žadonil o přídavek natěšený kinofil.
„Dej pokoj,nám to jednou stačilo!“odvětili,jako jeden muž,ostatní pionýři.
Někteří nadšenci si to sjeli ještě několikrát, a pořád jim to nebylo dost,... zato my ostatní usychali na molu a vystavovali svá těla a svršky hřejivým slunečním paprskům. Velice příjemné.
Po návratu jsme ještě chvíli strávili ve stínu a klidu Hasičské zbrojnice a pak přijali pozvání ke stolu v místní restauraci kde bylo vše přichystáno k polednímu pohoštění.
Vynikající uzené maso a grilovaná uzená žebírka s chlebem a hořčicí,...není nic lepšího!To byly „lukulské hody“a naše mastné brady mluvily za vše. Ještě teď na to vzpomínáme a děkujeme!
Předem domluvený prostor pro pobyt u našich slovenských kamarádů se nachýlil ke svému závěru a byl nejvyšší čas pomýšlet na návrat.
Toto jsou ty nejnepříjemnější okamžiky celé naší myse,...loučení.
Loučení se musí obměkčít domluvou na termínu příštího setkání a dalšími plány do budoucna,....pak už jenom zamáčknout slzu,objetí a slib na brzkou shledanou.
Tak „dovi“přátelé,zase na soutěži u nás!
Cestou zpáteční jsme se Brnu vyhnuli velikým obloukem a vzali to směrem přes Hodonín,Uherské hradiště a Přerov. Bylo to sice klikatější ale časově shodné s plánovanou jízdou po dálnici D1.
„Musíme se ještě někde zastavit,...slíbil jsem dětem ze Slovenska nějaké sladkosti!“,znervózněl „Lálin.“
Na benzínce v Olomouci – Holici,jsme natankovali naftu,zakoupili nějaké pochutiny svým nejmilejším,rozloučili se s droždínskými bratry a vyjeli k domovu.
Po příjezdu před Hasičskou zbrojnici,zkrátili vybalování na dobu nezbytně nutnou,nahlásili příjezd operačnímu důstojníkovi HZS Olomouckého kraje,...svým rodinám a zrychleným krokem upalovali zahasit žízeň na zahrádku místního pohostinství „U pulce“
Zahraniční myse byla úspěšně za námi.
Bylo parné pozdní odpoledne poslední prázdninové neděle.
Zapsal : Čenda Prudký
